"Na LITRu si vybere každý ..."

aneb rozhovor s ředitelkou veletrhu Nelou Klajbanovou a Pavlou Baštanovou, dramaturgyní festivalu

Ruch šustění papírů listování knížkami a šum rozhovorů v Atriu utichá, šestý ročník knižního veletrhu autorských a uměleckých publikací LITR se pomalu chýlí ke konci a my v ústraní Kaple Božího těla, samém centru festivalového dění, s úlevou odkládáme roušky a pouštíme se do rozhovoru s ředitelkou veletrhu Nelou Klajbanovou a Pavlou Baštanovou, dramaturgyní festivalu. Jména obou vám ale mohou být povědomá i odjinud. Aktivity obou totiž zdaleka přesahují sféru knih i území Olomouce.

Nela Klajbanová absolvovala studium oboru Teorie a dějiny dramatických umění na Univerzitě Palackého v Olomouci. Věnuje se problematice kurátorství, distribuce, prezentace a archivace současného umění pohyblivého obrazu. Působí jako kurátorka kulturní platformy PAF a koordinátorka soutěže Jiné vize. Je koordinátorkou pražského galerijního projektu SUMO. Od roku 2020 je kmenovou členkou pražského Institutu úzkosti a spolku ARE.

Pavla Baštanová je absolventkou zlínské Univerzity Tomáše Bati, oboru klasická animovaná tvorba, a pražské UMPRUM, oboru televizní a filmová grafika. Věnuje se animaci a ilustraci, mj. pro časopis Aargh! a Nový prostor. Ilustracemi přispěla také do knih Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství či Kapky na kameni. V rámci veletrhu LITR pokřtila svou první knihu Mukumú, jejímž předchůdcem byl krátkometrážní animovaný film.

Jaká byla geneze festivalu?

NK: Nápad založit LITR vznikl na Univerzitě Palackého v rámci semináře kulturního managementu, kdy jsme měli přijít s projektem, který by mohl být dírou v kulturní nabídce v Olomouci. Pak jsme na tento projekt zkoušeli psát žádosti o granty a řekli jsme si, že to zkusíme zrealizovat. Původně jsem netušila, že by z to mohlo být něco reálného…ale postupně LITR rostl a teď už pořádáme jeho šestý ročník. 

Čím se LITR liší od jiných festivalů svého typu?

NK: Právě tím, že je v Olomouci. V Praze je veletrhů hodně, zatímco v Olomouci ani okolí není žádná akce podobného charakteru, což LITR dělá atraktivní i pro nakladatele. Zároveň často spolupracujeme kromě ilustrátorů a grafiků takés výtvarnými umělci. Pořádáme výstavy a zveme umělce z výtvarné scény, zejména ty z oblasti konceptuálního umění.

PB: Jako důležitý vnímám ten regionální dopad. Sice se toho tady děje hodně, ale akce jako LITR tady chyběla. Navíc programová nabídka má velký přesah, veletrh je jen jednou věcí, co se tady dá dělat. LITR je taky charakteristický tím, že je malý, má rodinnou atmosféru. Tu by si měl udržet.

Jakou máte zpětnou vazbu od prodejců?

NK: Prodejci sem rádi jezdí kvůli atmosféře. Je jim tady dobře. Vždycky se sem těší, protože si rádi udělají výlet do Olomouce. Je to pro ně fajn i proto, že se sem nehrnou davy a je tu příjemně. Já si ale myslím, že by na LITRu  mohlo být  více publika z řad široké olomoucké veřenosti. Program je sestavený tak, aby si vybral opravdu každý, nejen návštěvníci se zájmem o literaturu a knihy. 

Zmiňovala jsi, že jste letos výrazně posílili propagaci…

NK: Určitě to má nějaký efekt, ale bohužel zase přispěla spousta jiných faktorů jako třeba to, že jsme před čtyřmi dny – tedy tři do dny do festivalu – vypustili tiskovou zprávu, která byla o tom, že veletrh bude venku. Druhý den jsme se ale kvůli nepříznivému počasí rozhodli, že bude vevnitř, takže lidi možná odradilo zjištění, že to bude venku a že je ošklivě…Taky jsme kvůli tomu vypustili pozdě program, který se kvůli pandemické situaci neustále proměňoval. 

Mezi prodejci byly 2m rozestupy, všichni nosili nepřetržitě roušku, na každém stánku byla k dispozici dezinfekce a rukavice, kapacita doprovodného programu byla omezena na 10 účastníků… Jak jinak se vás dotkla korona?

PB: Paradoxně myslím, že to dopadlo velmi dobře dokonce i oproti původnímu plánu. Omezení nás sice omezily, ale vylouply se z toho cesty, které tomu prospěly – například právě místo konání: Atrium. Knihy potřebují hodně světla a tak jsem docenila, že prostor Atria je velmi vzdušný. Měli jsme štěstí, protože kdybychom byli “festival”, tak se na nás nevztahuje výjimka.

NK: Zároveň samozřejmě veletrh připravovat a čtyři dny dopředu nevědět, jestli to bude moct být nebo ne… Napřed přesun z podkroví ven, kdy jsme mezitím pronajali spoustu materiálůpro architekturu – a nakonec zase dovnitř – bylo poměrně produkčně i finančně náročné, ale nám se to nakonec docela povedlo včas změnit. Ještě že máme tak úžasný tým!

Navzdory tomu mě překvapuje, jak je to vydařené. Skoro žádný nakladatel nezrušil účast, z doprovodného programu se zrušila jen jedna věc, a máme dokonce více návštěvníků než vloni!

Co chcete do budoucna rozvíjet? Na čem si chcete dát záležet?

PB: Podle mě je velmi důležitý doprovodný program. Kdyby šel návštěvník šel jen na trh, tak tu stráví hodinu a jde domů. Udržet rozsah neznamená, že nemůžeme jít dál v kvalitě. Mě osobně by lákali zahraniční hosté. Udělat třeba exkluzivní profil nějakého ilustrátora a jeho knižní tvorby.

Co tím doprovodným programem sledujete? Co to přináší návštěvníkům?

NK: Nechceme dělat jen veletrh, který vlastně žádnou pevnou dramaturgii nemá, protože prodejci se přihlašují sami na základě open callu. Jde o to, aby lidi, kteří sem přijdou, tady mohli strávit více času, nebo přišli i kvůli jinému důvodu než jen nákupu. Odráží se v tom i naše osobní potřeba ten program dělat nejen proto, že ty věci jsou dírou na trhu, protože tu nejsou dostatečně zastoupené a je tu po nich hlad, ale taky proto, že v profesním životě to dění na knižní scéně sledujeme a chceme ho představit i v Olomouci.

PB: A taky je pro nás doprovodný program cestou, jak se odlišit od jiných knižních veletrhů, protože jejich obdob je po republice hodně a všude se prezentují podobní nakladatelé.

Co se učíte?

NK: Pořád hledáme nové formáty. Přicházíme na to, jak nedělat jen to, co se líbí nám, ale samozřejmě i jít naproti tomu, co se líbí lidem.

PB: Za velký potenciál považuju napojovat se na lokální umělce a dávat jim prostor, protože jsou nedocenění. Kolik lidí tu něco zajímavého dělá…! Třeba Anna Derfler z Panská Coworking. Chtělo by to zmapovat. Do toho zahrnuju i sebe. To, že jsem si tady mohla v rámci LITRu pokřtit vlastní knihu, je pro mě naprosto úžasné.