6 tezí Alice Koubové: "Když omezíme své činnosti na to, co je tak zvaně nezbytné, znamená brzy přijít o pocit životodárnosti, ..."

Napsal Magdalena Petrakova dne .

„… protože životodárnost neplyne z toho, že děláme to, co je nezbytné. Pro toto nezbytné je zcela nezbytné to, co je tak zvaně zbytné. Nárůst deprese je trojnásobný, nárůst sebevražedných myšlenek je trojnásobný, nárůst úzkostí je dvojnásobný, protože se nyní soustředíme pouze na to, co je nezbytné.“

Dne 23. listopadu proběhla konference Střed zájmu: Kultura v nové realitě pořádaná Institutem umění – Divadelním ústavem, kde nás zaujal příspěvek filosofky Alice Koubové, ve kterém představila šest tezí, jež byla ochotná s platformou Kreativní Olomouc sdílet v psané formě.

 

Alice Koubová je vědecká pracovnice Filosofického ústavu ČR, která dlouhodobě přednáší na Akademii múzických umění v Praze. Ve svém výzkumu se zaměřuje na performativní aplikovanou filosofii, etiku a post-strukturalistické myšlení. V rámci výzkumu intenzivně spolupracuje s institucemi jako je Národní divadlo, studio Alta, festival Bazaar, Slovenská národní galerie v Bratislavě, CED Brno, Palác Akropolis ad., a to především formou dramaturgické spolupráce a přípravy a vedení veřejných diskuzí na politicko-umělecká témata.

Svůj příspěvek na konferenci věnovala tomu, jakou úlohu by měla hrát kultura v přerodu společnosti v post-pandemické době. Promluvila také o úkolech, které může kulturní sektor naplňovat, bude-li si jich vědom. Její příspěvek si můžete také poslechnout ze záznamu https://1url.cz/ZzXUb v čase 1:10:30 – 1:23:30.

 

Máme radost – a paní Koubové moc děkujeme – že s vámi můžeme její úvahu sdílet!

___________________________________________________________________________________________________________

Alice Koubová

Během přípravy svého příspěvku jsem se pokusila promýšlet naše téma především ve vztahu k pojmu „kultura“, zkusila jsem myslet spolu s kulturou a dospěla jsem k šesti tezím, které bych nyní ráda představila:

    1. Kultura nečelí nové realitě, ale nová realita vznikla a uskutečňuje se kulturně. Kultura je klíčovou sociotvornou silou a z toho se odvíjí i její odpovědnost. Teď jde vlastně především o kulturu.

    2. Pro novou realitu je charakteristická kontinuální diskuze o její povaze

    3. Novou realitu charakterizuje kulturní zkušenost: přerámování, znejistění reality na úrovni vnímání, cítění, myšlení a popisu.

    4. Klíčové na této změně je, že se změnily výrazným způsobem naše tělesné způsoby existence, praktická materiální infrastruktura, tedy vztahy, komunikace a s tím související afektivní toky.

    5. Kulturní sektor by mohl disponovat schopnostmi průvodců po takovém pobytu na prahu, a tak by mohl být společností také oslovován.

    6. Prospívat lze jedině ve vzájemné závislosti a propojení s druhými a s prostředím.

 

  1. Kultura nečelí nové realitě, ale nová realita vznikla a uskutečňuje se kulturně. Kultura je klíčovou sociotvornou silou a z toho se odvíjí i její odpovědnost. Teď jde vlastně především o kulturu.

Domnívám se, že není nejvýhodnější nejprve popsat naši novou společenskou realitu pomocí ekonomických, ekologických, či sociálních parametrů a pak v druhém kroku hledat, jakou k takové realitě má zaujmout postoj kultura nebo kulturní sektor. Zdá se mi z mnoha důvodů přesnější, adekvátnější a také výhodnější, když si uvědomíme, že se o kultuře bavíme již od počátku této konference a že je to fakticky kultura, co se neustále vyjednává. Odvolávám se přitom na tvrzení Bruno Lautoura:

Jak dobře víme, žádné prokázané poznatky neplatí samy o sobě. Fakta zůstanou robustní pouze tehdy, pokud na jejich podporu existuje společná kultura, instituce, na něž se lze spolehnout, veřejný život a média.“ … „Nejde o to zjistit, jak napravit nedostatky v myšlení, ale jak sdílet stejnou kulturu, jak čelit stejným výzvám tváří v tvář krajině. Nedostatky intelektuální jsou nedostatky společné praxe.“ (Zpátky na zem)

V tomto smyslu není to, čemu říkáme kulturní sektor, nijak vyděleno ze společenských činností, ale naopak je to něco, díky čemu se mohou například fakta stávat fakty. Kultura nestojí jako něco dodatečného mimo nezbytnou „přírodu“, „vážnou práci“, obchod či politiku. Kulturu mají naše podnikatelské záměry, rodinné vztahy, státní správa, politiky péče a reprodukce. Naše těla a projevy jsou kulturní, kultura se projevuje jako způsob života s technologiemi, s prostředím, půdou, v sociálních sítích, v uplatňování politik. Potřebujeme nutně, aby naši obchodníci a manažeři měli určitou kulturu.

Z toho důvodu kultura také není apriori „dobrá“ ani „pro-demokratická“ a tím spíš se zvyšuje zodpovědnost, společenský význam a dopad kulturního sektoru, který je nutné promýšlet. Existují termíny jako je kultura strachu (Barry Glassner), kultura oběti (Jason Manning), kultura narcismu (Christopher Lash), kultura důvěry. Kulturní sektor, lidé pohybující se tak zvaně v kultuře, jsou tedy součástí vyjednávání kultury, která zcela zásadním způsobem ovlivňuje způsoby našeho života. Kulturní sektor má sociotvornou funkci.

Když omezíme své činnosti na to, co je tak zvaně nezbytné, znamená brzy přijít o pocit životodárnosti, protože životodárnost neplyne z toho, že děláme to, co je nezbytné. Pro toto nezbytné je zcela nezbytné to, co není bezprostředně nezbytné. Nárůst deprese je trojnásobný, nárůst sebevražedných myšlenek je trojnásobný, nárůst úzkostí je dvojnásobný, mimo jiné i proto, že se nyní soustředíme pouze na to, co je nezbytné.

  1. Pro novou realitu je charakteristická kontinuální diskuze o její povaze

V současnosti se konají desítky konferencí našeho typu, jejichž cílem je pochopit, kde jsme se to ocitli, jak tomu máme rozumět a co máme dělat. To samo o sobě už danou novou realitu definuje, definuje ji jako předmět diskuze a vyjednávání. Neděláme exekutivní rozhovory o tom, co se rozhodlo, kdy se to udělá a kdo za to odpovídá, ale o tom, jak si vysvětlujeme realitu, jaký rámec jí dáváme, z jakých předpokladů vycházíme a chceme vycházet, jaká asi bude budoucnost (nikoli formou jednoho modelu, ale formou například variant) a kdo má nyní odpovědnost za co. Nevíme také, jestli jde o jednorázovou reakci na jednu, či dvě vlny.

Míra diskuzí svědčí o tom, že začínáme tušit, že přichází spíše vlnění až vlnobití a že se nějak v oněch vlnách budeme muset naučit pohybovat. Nezdá se, že jde pouze o přechodný, ani přechodový fenomén, který přetrpíme pomocí starých forem myšlení i solidarity. V tomto smyslu se nacházíme ve výjimečné situaci. Přestože je kulturní sektor ve své standardní činnosti zastaven, diskuze o kultuře, o postojích, orientaci, interpretacích a představách se naopak odehrává masivněji než kdy jindy.

  1. Novou realitu charakterizuje kulturní zkušenost: přerámování, znejistění reality na úrovni vnímání, cítění, myšlení a popisu.

Nepotřebujeme cokoli simulovat nebo si imaginovat, nepotřebujeme chodit za uměním do speciálních domů. Zažíváme určitou prahovou uměleckou zkušenost přímo v našich vlastních tělech, bytech, v našich vztazích, v našich zaměstnáních.

  1. Klíčové na této změně je, že se změnily výrazným způsobem naše tělesné způsoby existence, praktická materiální infrastruktura, tedy vztahy, komunikace a s tím související afektivní toky.

Zažíváme něco nového na vlastní kůži. Oproti tomu, co často bývá nazýváno epistemologickým deliriem, které je založeno v kognitivní dezorientaci a ontologické nejistotě, tu právě díky tělesné zkušenosti může vzniknout základ pro jakousi novou univerzalitu těch, co něco společně zažili. To zároveň dává přístup ke specifické empatii s druhými.

  1. Kulturní sektor by mohl disponovat schopnostmi průvodců po takovém pobytu na prahu, a tak by mohl být společností také oslovován

Kulturní sektor generuje kulturní zkušenost dobrovolně, dlouhodobě a profesionálně. Z toho plyne, že je určitá pravděpodobnost, že je na prahovou zkušenost připraven nejen jako na znejišťování a generování kultury strachu, ale i facilitování takového pobytu na prahu, schopnosti integrovat takový zážitek, vydržet ho nebo si ho užít. Kulturní sektor disponuje průvodci krizemi. Britský psychoanalytik D, Winnicott poukazuje na klíčovou funkci kulturní zkušenosti, která je naprostým základem emoční a etické zralosti ve smyslu schopnosti unést nerozhodnutou situaci nereaktivně, zvládnout ambivalenci. Umělci by mohli být schopni nabízet rámec kulturní zkušenosti, která se odehrává přímo v našich životech.

Uvědomit si, že udělat z divadla telefonní ústřednu pro rozhovory s lidmi, uspořádat setkání Soboty pro sousedství s německými sousedy na hranici mezi ČR a Německem, uspořádat diskuzi, která zapojí do výměny názorů velmi různé aktéry kulturní politiky v ČR, vytvořit přednášku pro děti ve školách, nebo nabídnout procházku ve dvou a během toho vést rozhovor o životě jsou umělecké aktivity. Nejde o kompenzaci, z nouze ctnost, náhražku, ale naopak kulturní zkušenost par excellence, protože to má dopad obdobný uměleckému zážitku – přerámování, pohnutí mentálním schématem a nemanipulativní integrace.

  1. Prospívat lze jedině ve vzájemné závislosti a propojení s druhými a s prostředím.

To, co se v této nové realitě vyjednává a co může dosáhnout přerámování je uvědomění, že chceme-li prospívat, potřebujeme spojení. Pandemickou krizí jsme možná velmi citelně zažili, jak moc se vzájemně potřebujeme. Nesnesitelnost a nemožnost atomizace se ukazuje až ve chvíli, kdy jsme nuceni k izolaci nad rámec běžného odpočinku. Je třeba promýšlet, jaké politiky prosazovat, jak vést instituce, jak koncipovat vztahy, pokud přijmeme, že nejsme autonomní, ale vzájemně na sobě a na prostředí závislí. Jaké konkrétní kroky je možné podniknout pro uvolnění se z resortismu, či jiné formy atomizace založené na soustavné soutěži mezi společenskými aktéry, křivdě, pocitu nedostačivosti a strachu z druhých? Instinktivní reakce pro nás není nejvýhodnější. Politická psychologie, etika péče, politika emocí detailně ukazují, jak neredukovatelně jsme na sobě vzájemně závislí a jak neredukovatelně žijeme ve vztazích moci, které musíme umět kultivovat.

Cílem zrání není absolutní nezávislost, ale velmi komplexní vztahová topologie. Donald Winnicott zdůrazňuje, že „individuální zrání v sobě nese pohyb směrem k nezávislosti, ale nic takového jako nezávislost neexistuje. Pro jedince by bylo nezdravé, kdyby se natolik odloučil, že by se cítil nezávislý a nezranitelný.“ (Home Is Where We Start From)

Carol Gilligan, představitelka etiky péče, přesvědčivě tvrdí, že „separace a odtržení, které byly dříve považovány za mezníky vývoje v dospívání a byly prezentovány jako psychologická fakta, se už nezdají nutné a nevyhnutelné, přirozené či dobré. (Jiným hlasem)

 

Mapování kulturních a kreativních průmyslů v Olomouci je společným projektem Univerzity Palackého, statutárního města Olomouc a Olomouckého kraje. Na mapování se podílí tým složený ze zástupců univerzity, města a kreativních odvětví.