Rozhovor s Lenkou Jorníčkovou aneb Discover Olomouc

Gastronomie má své místo mezi kreativními průmysly. Podobně jako umění či živá kultura svůj úspěch staví na tvůrčích schopnostech a vynalézavosti jednotlivce. Přeci jen jde o kulinářské UMĚNÍ.

Lenka Jorníčková pochází původně z Prostějova, odkud do Olomouce přišla na vysokou školu. A zůstala, protože „Olomouc, to je od všeho všechno“. Lenka studovala filmovou a divadelní vědu a se svým partnerem Janem procestovala celý svět s výjimkou Antarktidy a části Afriky. Na plážích sbírají písek, ze kterého vytváří minimalistické stříbrné a ocelové šperky pod značkou Couple of Sand. Po návratu ze svého ročního putování založili průvodcovskou službu Discover Olomouc s přesahem do gastronomie. O té jsme si společně povídaly. Jaká je v jejích očích Olomouc? Jak vnímá dopad covidu na města? A jak se jí daří předávat své cestovatelské zážitky dál? Dočtete se v rozhovoru…

Pod hlavičkou Discover Olomouc nabízíte„ tours for tourists with local foodies and passionate travellers“, tedy prohlídky Olomouce s vámi jakožto místními průvodci s možností ochutnávky lokálních dobrot. 

Cestování a jídlo sami milujeme, a protože v Olomouci taková služba chyběla, inspirovali jsme se v zahraničí a food tour nabízíme i tady. Mám to jako hobby, žádné velké byznys plány.

Jaký je koncept Discover Olomouc? 

Když jsme sami cestovali, ocenili jsme možnost zeptat se na to, co nás zajímalo. V cizím městě máš strašně moc – i banálních – otázek. Ráda s cestovateli sdílím, jak tady vypadá vysokoškolské studium, že v létě raději koupíš stáčené víno za 60 Kč/litr a sedneš do parku… Turisti ode mě získají informace, které nevyčtou v materiálech města, i když jsou velmi dobře zpracované ve spoustě jazycích. Nejsem historik, zájemci o historická fakta mohou využít také městského audioprůvodce. 

Jak vznikla myšlenka na Discover Olomouc? 

V průběhu našeho ročního cestování s omezeným rozpočtem. S mým partnerem jsme vymysleli, že bychom mohli natáčet reklamní spoty pro gastro tour s průvodcem nebo cooking classes po celém světě. Výměnou za to jsme měli možnost zúčastnit se těchto prohlídek. Nejlépe to šlo v Asii. Tam jsme tomu přišli na chuť. Např. v Hanoji tě průvodce vezme za ruku, provede tě a ukáže ti, kde se najíst. Má to nesmírnou výhodu v tom, že v asijských zemích je těžké se zorientovat v jídle a vybrat, co ti chutná. To je dobré zvlášť v případě, kdy ve městě zůstáváš déle. Ve Vietnamu jsou jídla regionálně rozmanitá, ne jako u nás, kde třeba na vepřo knedlo zelo narazíš všude. Po návratu jsme si říkali, že je škoda, že nic takového v Olomouci není. 

A jak ses dostala k průvodcovství?

Moje průvodcovská kariéra vlastně začala s couchsurfingem (internetová služba bezplatného ubytování), který jsme v Olomouci nabízeli a nakonec s našimi hosty vždycky zašli na pivo a tvarůžek nebo nakládaný hermelín. Zároveň, když sama nemůžeš tolik cestovat, tak ti i jen samotný kontakt s cizinci alespoň částečně kontakt se zahraničím vynahradí. 

Kdo tvoří vaši klientelu?

Do Olomouce jezdí tak z 50–75 % Češi nebo Slováci. Dalších 25 % jsou zahraniční hosté, z toho dobrá polovina jsou Poláci, kteří přijedou autobusem a stačí jim prohlídky kostelů s polsky mluvícím průvodcem. Poláci jsou na tom s ochotou platit podobně jako Češi, kteří zážitky obvykle hledají na Slevomatu. Pak tedy zbývá 12 %, kterým se ale musíš trefit do vkusu. 

Olomouc má potenciál oslovit kosmopolitní klientelu, která si v jeden moment uvědomí, že už všude byla a zběsilého létání na eurovíkendy „top 20“ už má dost. Oficiálně trvají obě námi nabízené prohlídky Olomouce 2–3 hodiny, ale individuálně je to pak i na 4–6 hodin. Většinou se někde rozsedíme, a když nikdo nikam nespěchá, protáhneme to. Speciálně Američani pak ocení každou drobnost navíc, kterou pro ně individuálně připravíš. A můžou to být drobnosti, jako když pro jednoho člena výpravy nakoupíš k nakládaným tvarůžkům bezlepkové housky za 30 Kč.

Jak se o vašich službách mohou zájemci dozvědět?

Řekla bych, že 99,9 % poptávky přichází od uživatelů Tripadvisoru. Naše tours moc konkurence nemají: Městské informační centrum u cizinců nemá zrovna dobré hodnocení, nabízí klasické prohlídky plné historických faktů. Ololoď je atraktivní, ale aktuálně se nedostaneš do přístaviště bez auta a kapitáni nemají čas věnovat se jednotlivcům z řad cizinců – ti pak mají většinou jen přeložený výklad na papíře…  Samo město si tento fakt uvědomuje a obrátilo se na nás s přáním provést dvě nizozemské novinářky, které o Česku psaly ve spojitosti s gastronomií. Jenže – jedna z nich byla veganka, nejedla lepek a nepila alkohol… A co jí pak z české gastronomie nabídnout, že?

Poznali jste podobnou službu v zahraničí? Kde to fungovalo?

Dnes už většina měst něco podobného má. Liší se kvalitou.Třeba Barcelona nebo Athény mají skvělou nabídku, ale na osobu už stojí třeba 100 eur. Námi ověřenou společností, která sdružuje několik světových metropolí, je Culinary Backstreets: tam provázejí žurnalisté z oblasti gastronomie, takže se vám věnuje opravdový znalec nejen tradičních místních pokrmů.

Kam návštěvníky vodíš?

Když jsme před třemi lety začínali, měli jsme tři podniky, takové pilíře, kam jsem brala vždycky všechny skupiny. Všechny v posledních letech bohužel zavřely: Tvarůžková cukrárna, kde měli pestrý tvarůžkový sortiment, restaurace U Kohouta, nešizená stylová rodinná restaurace, kde tě měl pan provozní na háku, ale hlavně Česká jídelna pana Martináska naproti orloje. Zavření hlavně této jídelny pro mě byla fakt rána – tam bylo všechno. U studených pultů jsem mohla vysvětlit, co je co. Dala se tam sehnat tlačenka s octem a cibulí nebo třeba výpečky se zelím. Dávali i poloviční porce nebo na váhu, takže mohli všichni ochutnávat. Dalo se tam názorně vysvětlit všechno možné – i české moderní dějiny, hlavně gastronomie komunismu. Plus parádní a později i zrekonstruovaný interiér. Je to velká škoda.  

Jinak ráda beru hosty třeba do cukrárny Bohéma na turka ve skle a špičku, kde seženeš všechny české zákusky, byť nezaručíš, že v nich krémy nenastavují margarínem. Cheesecaky a tiramisu nejsou pro zahraniční návštěvníky zajímavé a sehnat typicky české dezerty začíná být oříšek. A pak na program zařazuji třeba návštěvu vietnamských restaurací, protože i to je součástí české gastro scény.

COVID

Co se pro vás změnilo covidem?

Letos jsem ještě neměla žádnou poptávku. Korona naše aktivity zastavila. Neorientuju se na Čechy, i když jsem přemýšlela, zda neudělat i českou verzi stránek a prohlídky upravit pro českou klientelu. Tu přece jen tvarůžky a chlebíčkem neohromím. Za každou cenu se mi do toho ale nechce. Říkám si, že možná přijedou nějací Rakušani. Ale já to opravdu dělám jako volnočasovou aktivitu. Žádné byznys plány se mi nehroutí.

Stihli jste již od uvolňování pocestovat – jak se covid na zahraničních městech podepsal?

Byli jsme v Litvě, která má unikátní pozici v tom, že má převážně lokální turisty. Nedorazilo třeba 15 % návštěvníků, což pro ně není taková rána. 

Kdy pro vás nastává vrchol sezony?

Paradoxně po nás bývá největší poptávka o Vánocích. 

Měla jsem třeba super skupinu osmi Američanů, kteří chtěli na vánoční trhy, protože si přečetli, že je to něco fantastického, a tak se rozhodli dát přednost Olomouci před Budapeští a Vídní. Moc si chtěli pořídit betlém, a tak jsme jej spolu složitě sháněli.

OLOMOUC

Čím považuješ Olomouc za jedinečnou? Případně – mohla bys vypíchnout nějakou místní raritu nebo kuriozitu?

Myslím, že Olomouc má perfektní atmosféru, do které možná pronikneš nejlépe, když tady studuješ. Přijde mi, že město funguje jako celek – má ideální velikost, poměr studentů a zároveň je blízko vše potřebné. Ale nemyslím, že jsme nějak speciálně jiní, hezčí nebo lepší. Nicméně klíčové je, když ti Olomouc představí někdo, kdo město zná a má rád. Tu lásku můžeš předat. 

Olomouc má nespornou výhodu, že tu je bohatá církevní a vojenská historie, v centru nepotkáš zřícené domy, máme super parky… Ale netroufnu si pojmenovat, co tu máme lepšího, protože pro každého to může být něco jiného. Pro mě je to třeba to, že jsem – obzvlášť v letním vedru – za 10 minut na Poděbradech. 

V čem shledáváš nedostatky nebo neřesti olomouckého cestovního ruchu?

Co mi chybí, je tržnice jako přirozená součást každodenního fungování, kam přijdeš třeba i v zimě a máš tam řezníka, sýrárnu, marmelády, zmrzlinu – a to nejen v sobotu dopoledne.

Chtělo by to podobný koncept, jako měly Masné krámy. Tam do začátku vyměřili malý nájem prodejnám, aby mohli zkusit štěstí s menším rizikem, a dost z nich se perfektně rozjelo. A jestli mě něco štve, tak kluziště na Dolním náměstí, které se staví v půlce října. To je pak opravdu otrava se tam pohybovat a žít. Další téma je gastro nabídka na vánočních trzích, na které je Olomouc tak pyšná.

Považuješ gastronomii za umění nebo kreativní odvětví? Proč?

Určitě za obojí. A zvláště dnes, kdy se procesy a postupy v kuchyni dostávají na stejně důležitou pozici jako obsluha, interiéry a celková atmosféra místa. Samozřejmě ideálním příkladem je sdružení podniků pod hlavičkou Long story short, protože tam se snoubí všechno.

korektura: Lucie Pokorná

odkaz na videa z cest Lenky Jorníčkové: https://www.youtube.com/user/lenkajor/